Udržovat každoročně vyrovnaný rozpočet vyžaduje značnou dávku rozpočtové sebekázně, která není obvykle politicky dosažitelná. Kromě toho v ekonomice s reálnými nebo nominálními frikcemi většinou existuje i dobrý důvod, proč provádět proticyklickou fiskální politiku – schodky v recesích budou spláceny z přebytků v expanzích.
S českou fiskální politikou je to těžké. Ani v dobách největšího růstu před pěti lety nedokázala vytvořit dosáhnout přebytkového hospodaření. Česká republika tak zcela jistě do recese vstupovala se strukturálním deficitem, na který se nabalil ještě deficit cyklický.
Česká vláda se tak, podobně jako další evropské vlády, odhodlala k úsporným opatřením. Ty zatím z velké části zůstávají na papíře. Položme si však otázku, zda by česká vláda skutečně měla provádět opatření směřující se snižování schodku. Ponechme stranou, zda tak udělá cestou zvyšování daní nebo snižování výdajů, z makroekonomického hlediska mají oba kroky v krátkém období analogické dopady.
Cyklická složka schodku je ještě snadno obhajitelná. Zdůvodnění strukturální složky schodku je však mnohem obtížnější. Strukturální deficit je dlouhodobým problémem, mělo by tedy být principálně jedno, kdy ho odbourat. Avšak dejme tomu, že odlišení obou složek je opravdu obtížné, a tedy rozhodování o tom, zda se do redukce schodku pustit, není tak přímočaré. Co tedy zbývá?
Můžeme schodek státního rozpočtu porovnat s ostatními státy a podívat se, jestli jsou schodky veřejných rozpočtů v České republice relativně nízké. To nám umožní alespoň relativní srovnání expanzivnosti nebo restriktivnosti fiskální politiky.
Následující graf ukazuje schodky veřejných rozpočtů evropských (a vybraných dalších) zemí.
Zdá se, že Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi v roce 2009 dosáhla relativně nízkého schodku. To však může být poměrně málo vypovídající, protože také recese byla v České republice relativně mírná. Porovnat bychom měli tedy i míry růstu HDP:
Z tohoto grafu je patrné, že recese (přinejmenším při pohledu na rok 2009) byla v České republice relativně mírnější. Zároveň graf ukazuje země, které vytvořily schodek disproporčně větší než by odpovídalo poklesu HDP – zejména Irsko, Řecko, Španělsko, Polsko, Portugalsko nebo USA a Velká Británie (je skutečnost, že se mezi nimi nacházejí čtyři z pěti zemí PIIGS, náhodná?). Jiné země naopak byly relativně restriktivní – například Estonsko, Německo, Finsko nebo Švédsko, v určitém smyslu i Litva a Lotyšsko. Z grafu samozřejmě vyčnívá Norsko se svými přebytky z ropných příjmů.
Jiný pohled nabízí následující dvourozměrný graf.
Každý bod reprezentuje jednu zemi, a když shlukem bodů proložíme regresní přímku, dostaneme mírně pozitivní (i když statisticky nevýznamný) sklon. Jednorozměrná analýza nám potom naznačuje, že země nacházející se pod regresní přímkou mají relativně vysoké schodky a tedy provádějí relativně expanzivní fiskální politiku, zatímco u zemí nad přímkou je tomu naopak. Česká republika leží téměř přesně na regresní přímce.
Následující graf zachycuje fiskální expanzivnost nebo regresivnost měřenou pomocí reziduí (s opačným znaménkem) z předchozí regrese. Kladné hodnoty tedy vyjadřují nadměrný schodek.
V souladu s předchozím grafem je u České republiky téměř přesná nula.
Tato jednoduchá jednorozměrná analýza je samozřejmě hlavně ilustrativní a nepostihuje některé významné faktory. Některé země (jako třeba Irsko nebo USA) musely totiž kromě fiskální expanze také významnou měrou sanovat bankovní sektor. Pokud bychom vzali do úvahu tento vliv, pak by se Česká republika posunula spíše nahoru směrem k větší expanzivnosti, protože bankovní sektor přežil finanční krizi bez vážnější úhony.
Jendoduché srovnání mezi zeměmi tedy naznačuje, že česká fiskální politika (měřeno daty pro rok 2009), přehnaně restriktivní není. Je však třeba připomenout, že tato analýza samozřejmě postihuje jen agregátní schodek, nikoliv strukturu příjmů a výdajů, což může být zcela jiná kapitola.
Facebook
Twitter
Google
Del.icio.us
Digg
StumbleUpon
Vybrali SME
Linkuj
Titulek:
V této souvislosti mě pobavilo, jak Ben Bernanke vysvětluje nízkou účinnost deficitně financovaného fiskálního stimulu v Japonsku [Robert H. Frank, Ben S. Bernanke: Ekonomie. Praha: Grada Publishing a.s., 2003, str. 637, "Příklad ze života 25-3"]. Jako jeden z možných důvodů totiž uvádí:
"Jiné vysvětlení, které se nevztahuje k základnímu keynesiánskému modelu, říká, že rozhazovačný způsob vynakládání vládních prostředků demoralizoval japonské spotřebitele, protože si uvědomili, že jako daňoví poplatníci ponesou od určité chvíle zodpovědnost za náklady na výstavbu dálnic, které nikdo nechce využívat. Snížená důvěra spotřebitelů vedla k poklesu výdajů na spotřebu, což může do určité míry eliminovat stimulační účinek vládních výdajů. Je velmi pravděpodobné, že produktivnější investice z japonských veřejných zdrojů by agregátní poptávku podpořily více (a nesnížily by důvěru spotřebitelů); určitě by byly prospěšné i v dlouhodobém horizontu, protože by zvýšily potenciální produkt hospodářství."
:-))
Za druhé, díky za zajímavé grafy, i když se v nich blbě orientuje, protože ty země nejsou řazeny abecedně. Ty schodky v % = % HDP z daného roku, nebo o kolik % se meziročně zvýšil/snížil schodek? Předpokládám, že platí to prvé, jinak bys nemluvil o (dis)proporčnosti růstu schodků vůči poklesu HDP. Ale to má Norsko fakt rozpočtový přebytek ve výši 10 % HDP? Na druhou stranu, pokud jde o růsty schodků v porovnání s předchozím rokem, pak